Desítka Osudy lidí a věcí se někdy v koloběhu života střetávají a vzájemně prolínají. Níže vyprávěný příběh, ať se zdá jakkoliv podivný, se opravdu stal. Teprve ovšem až po nehodě u Edova mostu jsem si dal dohromady uvedené části mozaiky a tak vzniklo toto vyprávění, které poněkud nazvedává oponu oněch tajemných příběhů okolo nešťastné tragedie. Vše, co v ní uvádím je naprosto pravdivé, ať se to zdá jakkoli podivné. Cesty osudu jsou opravdu někdy nevyzpytatelné a některé věci mají možná opravdu v okamžiku svého zrození předurčen svůj osud. Osud, který někdy ovlivní mnohé další ...

Klikni pro zvětšení obrázku

První setkání

"Hej Martine, nech té svačiny a upaluj na zkušebnu! Chlapi tam potřebují něco na "Desítce"! hulákal mistr ke skupince dělníků v promaštěných montérkách. "Na "Desítce"? Ale kvůli té jsem byl na zkušebně tenhle týden již šestkrát. Co s ní zase je? " odpovídal na mistrův příkaz vytáhlý hubený mladík, při zabalování nedojedeného chleba se salámem. "Co já vím? Něco jim nefunguje v rozvaděči. A koukej sebou mrsknout, neznamená to, že když jdeš za 14 dní na vojnu, že se budeš flákat!" dodal mistr a zmizel za rozmontovanou lokomotivou.

"Desítka", hergot, co s tou lokomotivou pořád je?" přemýšlel Martin, když procházel montážní linkou do prostoru zkušebny. "Ta lokomotiva je snad zakletá, nic na ní není v pořádku. Už při montáži co se jich nazlobila. Kabely záhadně nevycházely, neustálo něco zlobilo, několikrát si řádně skřípl ruku v montážních kanálech. A teď zlobí zase při konečných zkouškách. A jsou na ní závady, které se nikde jinde nevyskytují."

Místnost zkušebny byla na konci montážní haly. Prakticky celou ji zaplňovala veliká, čtyřnápravová dieselelektrická lokomotiva s označením T.466.3010. Desítka, jak jí tady říkali podle posledního dvojčíslí na konci drážního označení. Byla jednou z lokomotiv řady T.466, které si v roce 1988 Československé dráhy objednaly vyrobit v ČKD Lokomotivka. Objednané lokomotivy byly postaveny ještě téhož roku, "Desítka" byla jednou z nich a mimo výše uvedeného drážního označení dostala od ČKD Lokomotivka výrobní číslo 15337. Teď tu stála, pouze v rezavé základní barvě a kolem ní běhali dva chlapci s měřáky v rukou.

"Co s ní zase je?" volal už od vrat Martin. Starší z montérů mu odpověděl a přitom nezvedl oči od stupnice měřáku: "Záhada, už nám zase nejde proud do pomocného dynama. Vše jsme prošli a stále nic! Udělali jste pořádně kabeláž?" "To víš, že ano, dej mi sondu měřáku, zkusím to objevit sám." odpověděl Martin a už šplhal nahoru do kabiny. Připevnil sondu na zkušební místo, nastartoval a... nic. Pokus pak dvakrát opakoval se stejným výsledkem. "Franto, to je vážně záhada." obrátil se pak na zkušebáka, se kterým mluvil na začátku. "Víš co, já se zkusím ještě podívat do rozvaděče." Martin otevřel dveře krytu a už jel rukou po kabelu. Tu náhle dostal elektrickou ránu, tak velkou, že ho to málem povalilo. "Hergot, vždyť tam nemá být vůbec proud!" zařval. "Přeci se nenechám tímto prokletým krámem zabít. Ať si to opraví kdo chce!" hromoval ještě, když slézal z kabiny. "Na téhle lokomotivě mě již nikdo neuvidí!" dodal, když byl na zemi a odcházel ze zkušebny. Mistrovi pak nahlásil, že si se závadou neví rady a vztekle dodal, ať si ji najdou zkušebáci, když jsou za to placeni. Mistr jen pokrčil rameny a dál se o věc nestaral. Lokomotiva sem, lokomotiva tam. Už takových viděl stovky. Stejně nakonec odjede jako ty všechny před ní. V tomto měl pravdu, ale "Desítka" nebyla obyčejná lokomotiva. Osud s ní zamýšlel něco jiného.

První mezihra

"Hej Martine, takže dnes už naposledy!" hulákal Franta z kabiny právě nastříkané lokomotivy, se kterou vyjížděl z haly. "Jo, naposledy, ahoj za dva roky!" odpovídal mu Martin zespodu. "Poznáváš tuhle lokomotivu?" ozval se ještě jednou Franta. Martin zabloudil očima na štítek na krásně červené kapotě lokomotivy, ještě vonící barvou a ředidlem. T.466.3010 na něm svítilo dodaleka. "To je "Desítka", ta co nás tak trápila, vzpomínáš?" "A kam jde?" volal Martin za odjíždějící lokomotivou. "Někam na sever!" bylo slyšet ještě z kabiny, nežli stroj se svým strojvedoucím zmizel za obloukem trati.

Druhé setkání

"A hele, Ty jsi už z vojny doma? To to utíká." říkal Franta a cpal se Martinovi k ponku. "Jo, přišel jsem před třemi týdny. Co potřebuješ?" "Máš schované výkresy od řady T.466? Délku kabelů, systém zapojení, prostě všechny ty vaše montážní podklady? " vyslovil Franta svoji prosbu. "No jo, mám, ale na co je potřebuješ?" "Slyšel jsi o té nehodě u Spálova, minulý týden, jak tam zahynulo přes deset lidí? Tak my jedeme tu nákladní lokomotivu, co rozmlátila ten motoráček opravovat. Jestli chceš, přijď na zkušebnu, máme tam fotodokumentaci té nehody." odpověděl Franta a už odcházel s požadovanými výkresy.

Nehoda u Spálova. Jak by o ní Martin nevěděl. Ještě teď mu běhal mráz po zádech, když si na ní vzpomněl. On a jeho kamarádi měli obrovské štěstí že onoho víkendu nevyrazili do chaty, jelikož tam byl Fifek z Líbeznic. Původně to měli totiž v plánu a je dosti pravděpodobné, že by v onom motoráčku jeli. Toho dne se totiž tento motoráček z nevysvětlitelných příčin srazil na mostě přes Kamenici s protijedoucím nákladním vlakem, který zde neměl v té chvíli co hledat. Nákladní lokomotiva přetlačila motoráček a jeho první vagónek začal okamžitě hořet, jelikož se utrhlo naftové potrubí. Skoro všichni z něho zahynuli v troskách a plamenech. Zahynul i strojvůdce osobní¨ho vlaku, který se do poslední chvíle snažil srážce zabránit. Byl spolu se svým pomocníkem doslova rozdrcen nákladní lokomotivou ...

Muselo to být peklo, myslel si Martin na cestě ke zkušebně. Přesto mu ale zvědavost nedala, aby se nešel podívat na dokumentaci o nehodě. "Tumáš, generále!" hodil před něho tlustou složku Franta. "Půjčit ti to domů nemohu, to víš, služební tajemství vyšetřovací komise. A nemáš ty tam někde blízko tu svoji boudu?" ptal se dál, ale Martin ho moc nevnímal. Byl zahloubán do fotografií nehody. Motoráček, ten je na odepsání, tuhle pokroucenou, ohořelou změť plechů již nikdo na světě nevrátí zpět do podoby malého vagónku. "Br, to je pohled" otřásl se, když viděl fotku ohořelých cestujících. Lokomotiva ta spravit půjde. Kabinu má sice poškozenou, utrhlý rozvaděč. Její posádka to musela také odskákat, řídící pult je celý od krve. Přední kapota je poškozená, ale hlavní rám vydržel. To je dobře, umožní to opravu přímo v depu, jinak by to muselo proběhnout tady ve fabrice, uvažoval Martin při prohlížení fotografií. Obrátil poslední, s detailem kabiny. Jeho pohled se zastavil na výrobním čísle. V tom okamžiku měl pocit jako by mu za krk sáhla ledová ruka. Pod kabinou, na výrobním štítku, bylo číselné označení T.466.3010. "Desítka" se opět objevila a znovu dokázala že ono smolné prokletí pokračuje.

Druhá mezihra

Martin stál u železničního mostu u Spálova. I teď, po roce bylo stále ještě jasně vidět, kde se ta nehoda stala. Zábradlí mostu bylo stále pomačkané, na pražcích stopy od toho, kam "Desítka" tlačila před sebou ubohý motoráček. Na místě nehody postavili příbuzní obětí malý pomníček a pravidelně na něho nosí květiny a zapalují svíčky. Martin pokládal za svou povinnost občas k pomníčku zajít a podívat se, jestli je tam čisto. Vždyť chata je nejbližší obydlené místo od mostu. A tak, pokud mu to čas dovolil, zacházel při návštěvách chaty i k mostu. Začalo se mu říkat "Edův", na památku mrtvého strojvůdce osobního vlaku. Přišel i dnes. Společně se svojí dívkou vyčistili náhrobek s okolím a do vázy dali kytici polních květů.

Při pohledu na most napadlo Martina co je asi s "Desítkou". Poslední, co o ní věděl, bylo to, že ji kluci nakonec opravili přímo v lokomotivním depu Tanvald. Dalo jim to hroznou práci, do cesty se jim stavěli nejrůznější podivné závady a problémy. Nakonec, po devíti měsících od nehody, lokomotiva znovu vyjela na trať. Ovšem nikdo ze strojvedoucích se na ni příliš nehrnul. Říkalo se o ní, že přináší smůlu. Kde byla teď, Martin nevěděl. Třeba jezdí na druhém konci republiky, nebo jí prodali do Polska. Ale to už je jedno, ať si ji vezme třeba čert!

Třetí setkání

"Martine, popadni klíče a jdi na zkušebnu! Kluci potřebují něco zapojit na té nové bílomodré mašině." přikázal mistr a dle svého zaběhlého zvyku zmizel ve své kanceláři. Martin se ho ani nestačil zeptat na jaké bílomodré mašině, vždyť teď se dělají pouze malé T.239 a ty jsou červené. Popadl nářadí a vyrazil na zkušebnu. Když tam vlezl, málem nevěřil svým očím. Uprostřed stála krásně zbarvená čtyřnápravová lokomotiva, s nátěrem vyvedeným v bílé a modré kombinaci. Voněla novotou. Ale kde se zde vzala, vždyť více než půl roku vyrábíme pouze malé, dvounápravové T.239 ? Vlezl do kabiny. Uprostřed ní seděl zkušebák Franta a zápasil s připojením kabelů houkačky. "To je dost že jdeš! Připojování je "tvůj chleba", já si s tímhle neumím poradit." Martin se jen zasmál a hravě připojil kabely, z kterými Franta tak usilovně zápasil.

"Hotovo?" zeptal se zkušebák. "Tak, a teď koukej a nelekni se!",řekl a zapnul spínač baterií. Pak zmáčkl tlačítko houkačky a Martin myslel že mu pukne hlava. Ozval se zvuk, který neměl s lokomotivním houkáním cokoliv společného, bylo to, jako by někdo troubil na obrovskou troubu. "Co to proboha je?" zeptal se Franty hned, jak se vzpamatoval. "Lodní trouba, klakson z nějakého vyřazeného remorkéru. Zákazník, který si nechal u nás nalakovat tuto lokomotivu, si to tam přál namontovat. Dokonce si to sám dodal." Aha, byla to starší mašina, která tady v ČKD Lokomotivka dostává nový nátěr. Fabrika brala teď kdejakou práci, dřív by s tímhle lokomotivní depa vyhnala. Už je jasné kde se ta lokomotiva tady vzala.

"Ty, všiml jsi si čísla?" volal Franta za Martinem, který slézal z kabiny. "Jo, mašina řady 743, desátá v pořadí." volal mu v odpověď Martin, když si přečetl výrobní štítek. "Jasně že 743, ale Ty asi nevíš že na dráze došlo k přečíslování některých řad lokomotiv. Tohle byla původně T.446. Tohle je totiž "Desítka", ta nabouraná mašina." Nežli si to Martin stačil srovnat v hlavě, zmáčkl Franta opětně klakson lodní houkačky. Ostrý zvuk prořízl ticho dílny a najednou, z pod přední otevřené kapoty, vyrazil se vřískotem černý kocour a zmizel mezi harampádím. "Potvory, jsou rozlezlý po celé fabrice. Tohle se jim nelíbí. A nebo jsme vyhnali zlého ducha, vždyť se říká že černá kočka je převtělený pekelník!" zasmál se a zavřel okénko. "Kéž by jsi měl pravdu". pomyslel si Martin a odešel z dílny.

Dohra

"Vidíš tu lokomotivu vepředu? ukazoval Martin na nákladní vláček který supěl po trati okolo chaty. "Tu si nemůžeš s žádnou jinou splést, to je "Desítka", nejhezčí nákladní lokomotiva celé Severozápadní dráhy. Patří depu Liberec, ale nejvíce jezdí mezi Železným Brodem a Tanvaldem. Od té doby, co opustila naši fabriku, šlape jako hodinky!" "Hele, přestaň se vytahovat a zamávej, nevidíš že nám troubí na pozdrav!" říkal mu kluk vedle něho, se zelenou košili v maskované bundě. A strojvůdce vážně zdravil tu partu lidiček pod náspem houkáním lodní sirény. Netušil, že jedna postavička tam dole ví o této lokomotivě více, nežli on. Ale myslím, že mu to bylo jedno. Teď se musel soustředit na jízdu. Přejel Edův most a mířil do Železného Brodu. Jako již tolikrát a jako již tolikrát ještě bude.

Martin Šíla - říjen 1994