Poslední vlak
Hlášení drážní svodky bylo velmi strohé: "Dne 6.5.
2001 osobní zastávkový vlak 6346, mezi stanicemi Jesenný a Návarov, narazil
okolo 22,00 do spadlého stromu. Následnou kolizí byl osobní motorový vůz
810.100-8 vymrštěn z kolejí a vypadl téměř dva metry mimo osu kolejnic.
Osobním vlakem cestovalo třináct cestujících a dva pracovníci vlakové čety.
Mimo drobných pohmožděnin a oděrek se nikomu nic nestalo. Cestující byly
nuceni vystoupit a pěšky dojít do stanice Návarov, odkud přivolali pomoc.
Pohotovostní četa vyrazila z Tanvaldu až kolem 24,00 jelikož selhalo záložní
vozidlo a bylo nutno zároveň zajistit speciální zvedák ze stanice Liberec.
Průjezdnost tratě byla obnovena následující den ráno. Celková škoda byla
vyčíslena na částku nepřesahující 500.000,-Kč."
|
Klikni pro
zvětšení obrázku |
|
"Teda, ta Mirka měla nos, že mně nechtěla samotného pustit"
pomyslel si Martin, když se ráno, 9. května 2001 , vrátil do práce a hned
začal zjišťovat podrobnosti o nové nehodě, která se před třemi dny přihodila
v okolí Jesenného. "To byl poslední vlak, se kterým bych musel jed za
našimi skauty na "Ranč W". Ovšem nehodu bych asi nezažil,
vystupoval bych nejspíše už v Jesenném, co bych hledal až v Návarově."
Martina ale zaujala na celé drážní zprávě jedna maličkost. Zmínka o selhání
záložního vozidla. To se běžně nestává. Nedalo mu to, zvedl telefon a
volal svému známému z Tanvaldského nádraží. I když se již skoro dva
roky neviděli, věděl, podle pravidelných telefonátů (ve kterých většinou
sháněl speciální náhradní díly na lokomotivy, kterých bylo po rozpadu ČKD
stále méně a méně), že stále na tomto nádraží slouží. Na druhém
konci, po delší chvíli vyzvánění, se ozval známý hlas. Bývalý šerif
T.O. STARÁ VODA šel rovnou na věc: "Tak jste tam měli v neděli zase
veselo, co?" Odpověď na sebe nedalo dlouho čekat: "Jo, to tedy měli.
A pokud by tě zajímaly podrobnosti, tak budu příští týden v Praze.
Zastavím se a myslím, že to co ti budu vyprávět, doplní tu tvojí sbírku
"Příběhů staré tratě". Jo, a poslední dotaz, máš stále ten
dobrý koňak ?"
"No, musím uznat, že pití máš stále dobrý. Lokomotivy už sice už
vyrábět tady v ČKD neumíte, ale koňak v šuplíku máš pořád prvotřídní."
chválil si Martinův návštěvník o sedm dní později nazlátlý obsah
sklenice. "Hele, tady si dej ještě do druhé nohy." dolíval Martin
nádražákovu skleničku, "a spusť co se to u vás vlastně
semlelo." "Tak tedy poslouchej.. Byla neděle večer, konec směny. Všichni
v Tanvaldu čekali na poslední motoráček ze Železného Brodu, aby to už
mohli zabalit a vypadnout. Počasí za moc nestálo, sice nepršelo, ale nebe
bylo zatažené a foukal nepříjemný vítr. Že se něco děje, nám bylo jasné
tak okolo čtvrt na jedenáct večer, kdy měl ten poslední courák dorazit do
Tanvaldu. Jenže on se v čase příjezdu vůbec neobjevil. Přednosta byl celý
nervózní, vartoval po nástupišti a kouřil jednu cigaretu za druhou. Zavolat
neměl kam. Díky geniálnímu rozhodnutí vrchnosti, byla v tu dobu vlastně
služba pouze u nás a v Železném Brodě. Nikde jinde, díky úsporným opatřením,
nikdo ve stanicích nehlídal a tak jsme vůbec nevěděli, kde vlastně motorák
zůstal viset. Železný Brod potvrdil jeho odjezd přesně dle grafikonu a to
bylo asi vše. Okolo půl jedenácté jsme policajtům, hasičům a na
pohotovost do stanice Liberec oznámili, že se nám ztratil vlak. Teprve po
jedenácté hodině jsme se dozvěděli, co se stalo. Mezi Jesenným a Návarovem
spadl na koleje strom a motorák do něho v plné rychlosti najel. Musel to být
celkem slušný náraz, protože ho to vyhodilo skoro dva metry mimo koleje. Naštěstí
se nikomu, mimo leknutí a pohmožděnin, nic nestalo. Další klikou bylo, že
motorák vypadl na druhou stranu, než je Kamenice a tak ani nehrozilo nebezpečí,
že se převrátí a spadne do řeky. Cestující museli vystoupit a hezky po svých
dojít asi kilometr, po kolejích, do Návarova. Tady sice už nádraží není
(od té chvíle, kdy se vrchnost rozhodla, že je zbytečné a nechala celou nádražní
budovu zchátrat a potom, když už se nedalo zachránit, strhnout), ale v
penzionu Rusalka se dovolali pomoci. No a co teď ? Přednosta, dle platných předpisů,
oznámil situaci pohotovostnímu oddílu do Liberce a požádal je, ať s výjezdem
počkají, že musíme prověřit situaci. A potom dal pokyn k nastartování záložní
lokomotivy, která měla vyrazit a obhlídnout situaci. Šel jsem pro záložní
stroj. Mašina stála na konci nádraží, na kolejích směrem k Harrachovu. A
jak se k ní pomalu nocí blížím, najednou se na ní rozsvítí poziční světla.
Teda, lek jsem se, že jsem málem spadnul do kolejí. Svítila pouze chvíli,
pak dvakrát zamrkala a zhasla. V prvním okamžiku jsem si myslel, že už mě
někdo předběhl a začal lokomotivu startovat. Ale pak jsem si uvědomil, že
klíče od mašiny jsou zamčené u vrchního strojmistra v jeho kamdrdlíku a záložní
jsem teď dostal od přednosty. Opatrně jsem tedy došel až k lokomotivě. Ať
koukám, jak koukám, nikoho nevidím. Vysoukal jsem se tedy po schodech na
ochoz a pak ke dveřím kabiny. Vše bylo v pořádku, když jsem si posvítil
baterkou na zámek, byl naprosto neporušený a zamčený. Rychle otevřu, vlezu
dovnitř kabiny, strčím klíč do startovacího tlačítka, otočím a nic.
Sakra, to není možné! Tak znovu, strčím, otočím a zase nic! Diesel ani neškytne.
Proč si vlastně nerozsvítím? Rychle sahám na pult o otáčím s knoflíkem
osvětlení kabiny. Zase nic! Nebýt mé baterky, je v kabině tma jako v ranci.
Kruci, to není možné. Kontroluji jističe. Vše v pořádku. Pak mě ale něco
napadá. Pohled na přístroj měřící stav proudu a napětí v bateriích. Ručička
stojí na nule! Klepu prstem na ciferník, ale ani se od té nuly nehne! Sakra,
to není možné. Otvírám skřínku na nářadí, beru klíče od bateriové
skříně. Vylézám z lokomotivy, jdu k bateriové skříni, odemykám ji a co
nevidím. Volně visící kabely. Baterky jsou fuč! No, to je pěkné nadělení.
Vše zamykám, vracím se zpátky na ochoz, uzavírám lokomotivu a jdu nahlásit
přednostovi, že s lokomotivou nevyjedu. Bez baterií to nejde. Přednosta zuří
a musí nahlásit do Liberce, aby k nám poslali s pohotovostní četou i další záložní stroj. Pomoc s Liberce dorazila krátce po půlnoci a až do
rána se pohotovostní četa namáhala vrátit motorák zpět na koleje. Nakonec
se jim to podařilo a okolo šesté ráno byla trať zase průjezdná. Druhý
den jsme zjistili, že baterie z lokomotivy vyndala údržbářská četa a
celou noc se nabíjeli v baterkárně. To je celkem běžná praxe, ovšem měli
to někomu ohlásit, aby se s tím počítalo. Jedinou záhadou, alespoň pro
mne, byl ovšem ten okamžik, kdy jsem v noci přicházel k lokomotivě a ta začala
sama od sebe svítit. To si tedy neumím vysvětlit. "Hele, nemohl to být
nějaký odraz?" nahodil možné vysvětlení Martin. "Máš mě za blázna?
Nemohl. Na té lokomotivě se opravdu, byť na chvíli, rozsvítila všechna světla.
Byl bych ochoten uvažovat o zkratu, jenže ta lokomotiva neměla baterky a to
znamená, že ta světla nebyla z ničeho napájená!" "A co to bylo
vlastně za lokomotivu" zeptal se Martin, kterého náhle napadla
znepokojující myšlenka. "Tahle!" povídá návštěvník a prstem
ukázal na Martinův stůl, kde pod sklem ležela velká fotografie modro-bíle
čtyřnápravové lokomotivy T.446.010, známé strašidelné "Desítky".
(převyprávěl Martin Šíla)