Trať se ztrácí ve tmě
Národ železniční se v ledasčem podobá národu námořnickému.
Přinejmenším alespoň tím, že bývá také hodně pověrčivý. Jak dalece
je další vyprávění pravdivé, to vám neprozradím. Jako červená niť se
v následujících letech táhnou záhadné a podivné příběhy, které se
neustále "motají" kolem dvou hlavních aktérů této tragedie -
okolo samotného mostu a okolo nákladní lokomotivy 743.010, které se tehdy s
motoráčkem č. 810 280-8 srazila a prakticky ho zničila. Mozaiku těchto příběhů
jste mohli sledovat v předchozích vyprávěních, kdy téměř každý přinesl
další důkaz, svědectví nebo alespoň náznak o tom, že s Edovým mostem a
"Desítkou" (jak lokomotivě 743.010 přezdívají osadníci ze Staré
Vody) není "něco v pořádku". Osobně jsem si donedávna myslel, že
soubor těchto příběhů je uzavřen, až do chvíle, když jsem se setkal
jednoho dne s ...
|
|
"Tak vy už zase patříte Českým drahám."
konstatoval Martin, když uvítal návštěvníka ve své kanceláři. "Jo,
už od loňského listopadu" odpověděl příchozí a zvysoka usedl do nabízené
židle. "Tak to už o tu malou lokomotivu, kterou jsem vám, tedy přesněji
řečeno ještě GJW, nabízel před časem k odprodeji, už zájem mít
nebudete, že?" "Bohužel ne, po převzetí tratě zpět k Českým
drahám už záložní stroj nepotřebujeme. Dráhy mají volných lokomotiv
dost." "To mi nemusíte říkat, jsou jich plná nádraží."
potvrdil návštěvníkovi odpověď Martin. "To ještě před revolucí
jsme vyráběli tolik mašin, že nám hala nestačila. A dnes bych byl rád,
kdybych vám alespoň tu jednu malou lokomotivu prodal." dodal ještě šerif
T.O. Staré Vody. "Ale stejně to stálo za to, že GJW vzniklo. Nebýt
toho, tak je dnes "zubačka" do Harrachova dávno zavřená a
rozkradená." přerušil příchozí zástupce stanice Tanvald trapné mlčení,
které nastalo po posledním Martinově poznámce, která byla spíše
povzdechem. "Taky si myslím", souhlasil Martin, "bez GJW by České
dráhy nakonec tuto trať v Jizerkách dávno zavřely." "Hele není
to Desítka?" podivil se nádražák, když spatřil pod sklem Martinova
pracovního stolu fotografii známé modro-bílé lokomotivy 743.010. "Vy
jste jí ale tehdy nepřevzali, k GJW přeci putovala "Dvojka", tedy
stroj číslo 743.002. A víte, že mi delší dobu již vrtá hlavou proč?"
pokusil se váznoucí rozhovor s případným zákazníkem oživit Martin.
"No, víte, ona "Desítka" je taková zvláštní lokomotiva, těžko
se o tom mluví a tak, když jsme si mohli vybrat, vzali jsme si raději tehdy při
vzniku GJW "Dvojku". odpověděl návštěvník. "Vy taky věříte
tomu, že Desítka je svým způsobem "prokletá ?" nadhodil Martin.
Správce lokomotivního depa z Tanvaldu se na něj vážně podíval a zastřeným
hlasem odpověděl: "Co vy o tom víte?" "Možná ještě víc,
než si myslíte.", usmál se šerif T.O. STARÁ VODA, podíval se na
hodiny na stěně a pokračoval v rozhovoru. "Víte, já sám jsem kdysi
"Desítku" před lety postavil a odzkoušel. Historii té nešťastné
nehody u mostu přes Kamenici znám do nejmenších detailů a navíc máme,
tedy lépe řečeno jsme měli, u Staré Vody, za Jesenným srub." "Tu
mrňavou boudu, co vloni v létě shořela?" "Ano, to je ona, vždyť
jí tu mám pod sklem taky vyfocenou." přisvědčil Martin.
Návštěva s Tanvaldu viditelně "roztála". Martin,
v předtuše, že se doví něco zajímavého, sáhl do stolu a vytáhl láhev
koňaku. "Zůstalo to tu po odchodu posledního ředitele. Ani už nevím
kolikátého." dodal trochu omluvně a nalil sobě i návštěvníkovi.
"Tak jak je to s tím prokletím Desítky?" navázal na přerušené předchozí
téma, když zlatavá tekutina putovala jejich zažívacím ústrojím do žaludku
a příjemně po této cestě hřála. Návštěvník se trochu napřímil,
nechal si nalít ještě jednu skleničku a začal vyprávět:
"Myslím, že nemá pro vás cenu opakovat celou historii ohledně té
nehody u Spálova. Letos od ní uplyne už devět let. To je poměrně dlouhá
doba pro člověka, ovšem ne pro lokomotivu. "Desítka" byla tehdy po
nehodě znovu opravena, dostala nový nátěr a znovu začala jezdit po tratích
v okolí Tanvaldu. Jezdila na ní řada strojvůdců a někteří z nich vyprávěli,
že občas při jízdě s ní měli podivný pocit. Nepřikládal jsem tomu moc
velkou váhu, to víte, lidi toho namluví. Místo nehody, Edův most, mělo od
toho dne co na něm došlo k onomu hroznému neštěstí taky špatnou pověst.
Edovi kamarádi tam sice nechali všem obětem postavit malý památníček, každý
rok, ve výroční den neštěstí, zde pokládali květiny, ale něco tady
nebylo a není v pořádku. Možná, že jste při návštěvě toho místa taky
občas pociťoval (Martin pokýval hlavou na souhlas). Já osobně jsem ovšem
žádným pověstem o prokleté lokomotivě nebo o strašidelném místě nevěřil.
Nevěřil až do letošního února ...
Asi víte kolik letos v únoru napadlo sněhu. Ze zpráv vím, co jste měli
problémů tady u vás v Praze, natož my, tam nahoře na severu. To vám byla
taková nadílka, že jsme nejdříve museli trať protáhnout samotnou mašinou
a teprve poté na ní mohl vyjed motorák. Ten den, co se stala ta podivná příhoda,
začal sníh znovu padat. Padal tak hustě, že nebylo skoro na tři metry vidět.
Auta v tom psím počasí skoro nejezdila, ovšem železnice, ta jezdí pořád.
Bylo dopoledne, krátce po desáté hodině. Právě odjížděl motoráček směrem
na Železný Brod. Z kanceláře přednosty jsem viděl, že jeho stěrače na předním
skle skoro nemůžou tu sněhovou záplavu zvládnout. Odjížděl pouze jediný
vagónek. Víc nebylo potřeba, stejně vevnitř nesedělo víc než 20 cestujících.
Když nastoupili, mladý strojvůdce se vyklonil ven a čekal na povolení k
odjezdu. Přednosta, po uši zachumlán v erárním kabátě, mával zeleným světlem,
až si toho konečně osádka motoráčku všimla. Jeho strojvůdce zahouknutím
potvrdil odjezd a zakrátko koncová světla jediného vagónku zmizela v bílé
tmě. Těsně před tím, než se ztratila úplně, měl jsem pocit, jako bych v
té bílé břečce, na konci nádraží směrem k Liberci, viděl nejasný
obrys jakési lokomotivy nebo vagónu. Stálo to až úplně na konci nádraží,
odjíždějící motorák musel toto vozidlo těsně minout. Jenže tohle jsem
si uvědomil až později. V okamžiku, když jsem tu lokomotivu (nebo čert ví
co to bylo zahlédl), jsem tomuto nevěnoval vůbec žádnou pozornost.
Asi v půl jedenácté přišel telefonát z Železného Brodu, který nám
oznamoval, že právě odjetý motorák měl nehodu. Na třetím kilometru
trati, v zatáčce, najel čelně do čerstvě spadlého stromu. Vykolejil, naštěstí
se ale tato nehoda obešla, mimo dvou lehce zraněných, bez následků. Kde je
třetí kilometr tratě? Krátký pohled do kilometrovníku a v ten den mi poprvé
přejela chladná ruka strachu po zádech. Třetí kilometr tratě byl Edův
most!
Trvalo to poměrně dlouho, než jsme se na místo nehody dostali. Osádka
motoráčku a cestující měli obrovské štěstí. Vagónek narazil na strom,
který spadl v tom psím počasí přes trať. Vozidlo vykolejilo a jen téměř
zázrakem nespadlo se strmého náspu do chladné rozvodněné Kamenice.
Pokud by k tomuto došlo, pravděpodobně by to nepřežil nikdo. Pokud by totiž
nezahynul při pádu, buď by se utopil, nebo by motoráček možná
chytnul, jako tehdy ten samý typ při srážce s "Desítkou".
Nejtěžší práce bylo vykolejený vagón dostat zpět na koleje. Museli
jsme si na to zavolat nehodový vlak z Liberce a speciální kolejový jeřáb až
z Nymburka.
Strojvůdce vykolejeného motoráku nám později vyprávěl, že při jízdě
skoro nic díky hustému sněžení neviděl. Potom ještě dodal: "Jen díky
tomu také jsme nespadli dolů, jel jsem opatrně, trať se téměř ztrácela v
bílé tmě. Ten spadlý strom jsem spatřil až v poslední vteřině. Srážce
se nedalo zabránit. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Znovu
opakuji, velké štěstí, že jsem jel pomaleji, než nařizuje předpis. Jo,
kluci, co to bylo za toho červeného "brejlovce" na konci nádraží
v Tanvaldu? Správně mě to ten jeho fíra ukazoval rukou, abych jel
pomalu." Jaká červená lokomotiva, povídá najednou přednosta Tanvaldu,
svědek tohoto rozhovoru, "Když jste vyjížděl, tak tam žádná
lokomotiva nebyla. Všechny koleje směrem na Železný Brod byly prázdné. Asi
jste ji viděl až v Jesenném. Tam stojí odstavená "Devítka"
z Libereckého depa." Strojvůdce motoráčku chtěl odporovat, ale pak si
to viditelně rozmyslel a zmlknul. Později, mezi čtyřmi očima, jsem se ho
znovu na tu lokomotivu na konci nádraží zeptal a on mi odpověděl: "Přísahám,
že tam byla. Byl to stroj staršího typu T.466, ve starém červeném předpisovém
zbarvení, kabinu měl osvětlenou, stál v ní mladý strojvůdce. Do
tváře jsem mu neviděl, pouze jsem poznal, jak mi dává rukou signál
"Jeď pomalu". Myslel jsem, že je to lokomotiva z jiného depa nebo
od nějakého soukromého vlečkaře, která čeká, až vyjedu z nádraží. Stála
úplně na kraji a vystupovala z té záplavy sněhu jako duch. Ale byl tam, na
vlastní oči jsem ho viděl. Vy mi také nevěříte co?" "Ale věřím
chlapče, věřím, sám mám dojem že jsem tu lokomotivu viděl při tvém
odjezdu. Ale raději to nikomu neříkej, nebo ti nakonec hodí na krk tu nehodu
a do konce života budeš přinejlepším přehazovat a mazat už jen vyhybky. A
nevšimli jsi si na té lokomotivě něčeho zvláštního? Nevšiml, normální...
Jo počkej, měla výrobní číslo T.466.3010. " A s tím zaražený
strojvůdce motoráčku odešel a já cítil, jak na mě podruhé sáhla ledová
ruka strachu.
"No a to je konec mého příběhu"., povídá Martinův návštěvník.
"Počkejte", povídá Martin, "vždyť ten váš příběh nemá
konec". "Ale má.", usmál se nádražák z Tanvaldu. "Máte
seznam lokomotiv, který převádí staré drážní označení z konce devadesátých
let na současné?" Martin přisvědčil. "Tak tam máte konec tohoto
příběhu." usmál se návštěvník, poděkoval za pohoštění, vzal
klobouk a odešel. Martin trochu zaváhal a potom vytáhl ze skříně číselný
seznam lokomotiv. Rychle projížděl sloupce výrobních čísel lokomotiv -
staré označení, nové označení, předáno komu a kdy. Náhle se jeho prst
zastavil uprostřed seznamu. "To snad není možné!" v duchu zaklel
Martin a rychle vytáhl ze skříně další knihu s názvem "Lokomotivy ČKD".
"To přeci nemůže být pravda!" mumlal a horečně listoval v této
knize. Náhle se zarazil, když jeho zrak spočinul na barevné fotografii čtyřnápravové
červené lokomotivy. Pod ní byl text: Lokomotiva T.466.3010 , vyrobena v roce
1988 v ČKD a předána do lokomotivního depa Tanvald. Po nehodě u stanice Spálov
(v roce 1991) přebarvena a přeznačena na typ ř.743.010.
Strojvůdce motoráčku před nehodou varoval stroj, který již téměř osm
let vlastně neexistoval s duchem mašinfíry v kabině !