Ve stopách "železného oře" Tak a teď trochu odborného výkladu. Možná se někteří zasmějete, proč to, ovšem brzy vás přesvědčím o opaku. Už jsem se mnohokrát setkal s otázkou: "Bratře, když ty lokomotivy prodáváš, můžeš mi vysvětlit, jak to, že vlastně jezdí? A jak to, že lokomotiva utáhne tak dlouhý vlak, který má určitě větší hmotnost než sama váží?" Nejdříve jsem se těmto otázkám zasmál, ovšem pak jsem si uvědomil, že většina lidí vlastně nic pořádného o lokomotivách neví (mimo toho, že jezdí po kolejích). Takže teď se vám to podstatné pokusím v krátkosti vyložit.

Lokomotivy na našich tratích se dělí na tři hlavní skupiny - elektrické, diesel-elektrické a motorové vozy. Elektrické lokomotivy jsou ty s pantografem na střeše (to je ta ohnutá tyč). Mohou jezdit pouze na tzv. elektrifikovaných tratích (to jsou ty, kde jsou nataženy dráty nad kolejemi) a jejich monopolním tuzemský výrobcem je závod Škoda v Plzni. Motorové vozy (naše známé motoráčky) vyrábí závod MSV Studénka. Ovšem my hlavně známe diesel-elektrické lokomotivy. To jsou ty, které tahají osobní a nákladní vlaky všude tam, kde není elektrifikace. Jejich hlavním výrobcem je ČKD Praha.

A jak tahle diesel-elektrická lokomotiva vlastně funguje? Princip u všech lokomotiv je stejný. Naftový motor roztočí trakční alternátor (to je takové zařízení na výrobu elektrického proudu). Elektrický proud z alternátoru putuje po kabelech do podvozku lokomotivy, kde jsou trakční elektrické motory. Ty se roztočí a rozjedou lokomotivu. Proto se tomuto druhu lokomotiv říká diesel (naftový motor) - elektrická (trakční alternátor a trakční elektrické motory podvozku). Lokomotiva je tedy sice elektrická, ovšem pro svoji funkčnost potřebuje naftu, kterou spaluje v naftovém motoru. Bez té se nerozjede a komín těchto lokomotiv není nic jiného než výfuk, kterým odchází zbytek spalin nafty (jako u auta).

Tak to jsme si vysvětlili, proč se lokomotiva rozjede. A teď k tomu, jak to, že dokáže utáhnout těžký vlak s mnoha vagóny. To souvisí s tak zvaným pojmem "tlak na nápravu". Co to je? Vysvětlení je jednoduché. Každé vozidlo na kolejích má nějakou, zpravidla velkou hmotnost (váhu). Podle hmotnost a užití vozidla pak konstruktér musí určit na kolika nápravách (podvozcích) bude vozidlo (lokomotiva) stát. U nás máme v drtivé většině dvoj, čtyř a šestinápravová vozidla (výjimečně se můžeme setkat s vozidlem třínápravovým - to je rekonstruovaná lokomotiva řady T.211 a pokud by vás to zajímalo, tak vůbec největší lokomotivou s počtem hnacích náprav byl osminápravový typ "ČME 5" z ČKD, který se ovšem v počtu pouhých 12 ks dodal do bývalého SSSR). Když hmotnost vozidla vydělíme počtem náprav, vyjde nám číslo, které se jmenuje tlak na nápravu. U nás je povolen maximální 22,5 tun (v každé zemi je to jiné, obecně to závisí na kvalitě traťového svršku (to jest kolejí) - čím je lepší, tím je povolen větší tlak). Z toho tedy vycházejí konstruktéři lokomotiv.

Většina čtyřnápravových lokomotiv (které se nejběžněji používají) má hmotnost okolo 80 tun. No a dál už funguje obyčejná fyzika - tření dvou kovových ploch o sebe. Styčná plocha ocelového kola podvozku a kolejnice je minimální, tlak je tedy maximální a v tom tkví celý zázrak toho, že lokomotiva o hmotnosti 80 tun uveze vlak třeba o hmotnosti 1000 tun. Dojde, velmi laicky řečeno, k fyzikálnímu násobení výše uvedených veličin, což má za následek to, že se vláček i s lokomotivou rozjede. Ať žije fyzika a zemská přitažlivost (bez té by jsme se nehnuli z místa).

Poslední dotaz, který slyším na nádraží často, je: "Mají strojvedoucí přidělenou stále jednu lokomotivu, nebo jezdí každý den na jiné?" Odpověď na tuto otázku je trochu složitější. Určitě víte, že každé lokomotivní depo má přidělen určitý počet lokomotiv různých typů, podle toho jaké tratě a s jakou skladbou provozu obsluhuje. Na základě toho jsou lokomotivy rozděleny do tzv. turnusových skupin, ve kterých obsluhují (tahají) určité předem stanovené vlaky. Je to neustálý kruh (podle počtu dnů). Některé turnusové skupiny, ve kterých jsou přiděleny stále lokomotivy, mají také stálý okruh strojvedoucích. Jednu lokomotivu mají přidělenou zpravidla tři strojvedoucí. Toto však není pravidlo, spíše je normální, že s lokomotivami jezdí často i strojvedoucí jiných lokomotivních dep. Existují lokomotivy, které za den najedou až 800 kilometrů a zajíždějí i do zahraničí. Ty jsou pak řízeny i strojvůdci z cizích železnic. Otázka "oběhu lokomotiv" je poměrně složitá, některá vozidla jsou v depech vedena také jako záložní (ta většinou nejezdí v turnusech), jiné lokomotivy se používají pouze jako posunovací v daném depu či nádraží. Ovšem řečeno naší mluvou - každá lokomotiva má svůj domov - depo, kam se dříve, či později, stejně jako lidé, nakonec vrátí.

podle svých "znalostí" a časopisu "Toulavý kamarád" zpracoval Martin Šíla
srpen 1998